_Předmluva
27. 9. 2009
PŘEDMLUVA
Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, a přitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalo dostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší a pomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly. S neoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke konci – ke konci všeho.
Ale tohle nebyl sen, a na rozdíl od toho, jak to chodí v nočních můrách, jsem neběžela o svůj život; utíkala jsem, abych zachránila něco nekonečně cennějšího. Na mém vlastním životě mi v tuto chvíli příliš nezáleželo.
Alice říkala, že je bohužel dost pravděpodobné, že tu dnes obě zemřeme. Možná to mohlo dopadnout jinak, kdyby ji nesvazovalo to zářivé sluneční světlo; jenom já jsem mohla volně přeběhnout přes tohle prosluněné náměstí přecpané lidmi.
A já jsem nedokázala běžet dost rychle.
Takže mi bylo jedno, že jsme v obklíčení našich mimořádně nebezpečných nepřátel. Když hodiny začaly odbíjet a jejich údery vibrovaly pod podrážkami mých pomalých nohou, pochopila jsem, že už to nemám šanci stihnout – a byla jsem ráda, že na mě čeká krvežíznivý nepřítel, nenápadně schovaný v záloze. Protože jako trest za to, že jsem to nedokázala, přijdu o veškerou touhu žít.
Ozval se další úder a slunce pražilo dolů přímo z nadhlavníku.
